Bufet

Bez ohledu na to, co říkají bojovníci za střízlivost a zdravý životní styl, bez ohledu na to, jak jdou z cesty, propagují úplné a nevratné odmítnutí alkoholu, ale nadále piji vodku a dělám to s určitou pravidelností pro určitý počet let .

Proč piju a proč vodku? Piju, protože mi to chutná. Vodka, protože ji mám také rád. A ne tak drahé. Z vína pálí žáha, z piva se zvedá žaludek, z whisky se peněženka vyprazdňuje vysokou rychlostí. Pozor, já se neopíjím a nepletu se do opileckých historek.

Ale to je teď, ale v mém mládí se stalo cokoliv. Pamatuji si, že jako studenti stejné univerzity jsme se s přáteli seznámili s vodkou. Ne, každý z nás už samozřejmě „ohnivou vodu“ vyzkoušel, ale studentské časy neučinily toto seznámení povrchní a prchavé, ale hluboké, dlouhé a doprovázené. Už si nevzpomenu, jak jsme pod rouškou noci šli do soukromého sektoru, kde se v dřevěném domě skrývala podzemní dílna na stáčení levné vodky před zvědavými pohledy. Nebo o tom, jak na Nový rok ráno na hlavním městském vánočním stromě popíjeli bratrství s již opilým Santa Clausem a Sněhurkou, pak s nimi jeli v objetí z kopce A já si pamatuji tento příběh. Rozhodli jsme se jednoho dne udělat jakési hodnocení pitných podniků v našem městě. Nyní je internet plný rad: do jakých barů a restaurací zajít, jakou vodku pít a jakou ji raději jíst.Pak už bylo všechno jinak. A dokud sami nevyzkoušíte obsluhu a kvalitu podávané vodky, nepochopíte, zda má cenu jít příště do té či oné restaurace.

V tom hodnocení byly hlavně levné kavárny, bary, bufety Pamatuji si, že jsme jednou šli do jedné instituce, kterou jsme klasifikovali jako bufet. Bylo to v přízemí nějaké ženské ubytovny, ale většinou tam nalévali daleko od ženských drinků, většinou vodku.

Tento bufet nemůžete nazvat špatným, protože všechno tam bylo, ne-li na nejvyšší úrovni, ale v mezích slušnosti a současných hygienických norem. Na pití toho moc nepožadovali, ale aby se tam dostali, z nějakého důvodu bylo nutné projít vchodem do hostelu, kde seděl přísný školník. Řeknete jí, že jste v bufetu, a po jejím povýšeném přikývnutí projdete (vchod do baru byl hned za turniketem, za rohem).

Takže jsme v tom bufetu pili, dokud nebyl čas ho zavřít. Oni mají konec práce o půlnoci a my máme jen začátek zbytku. Jak být? Je to velmi jednoduché: potkali jsme tam nějaké místní dívky a tajně od školníka jsme šli do jejich bytu, který byl ve druhém patře, hned nad bufetem. Samozřejmě neměli co pít. tak bylo rozhodnuto poslat posla do nočního stánku. Šel náš kamarád Kosťa, protože podle jeho slov uměl nejlépe navigovat ve tmě. Turniket na kontrolním stanovišti v té době již fungoval v jednosměrném režimu a prošel přes něj to šlo jen jedním směrem – zevnitř ven. Hlídač neusnul a samci neměli šanci proniknout do ubytovny. Kosťa o tom ale neměl ani ponětí, a proto se klidně vydal do tmy pro vodku. Když se vrátil, volal heslo "Jdu do bufetu!", zapomněl, že už je zavřeno, a samozřejmě byl nemilosrdný. dát zpátky na ulici mojí tetou.

Mezitím jsme my, čekající na Kosťu, začali pomalu střízlivět. Najednou se pod okny ozval nějaký povyk a pak nezřetelné výkřiky – Kosťa se vrátil! Nebyla žádná cesta ven (přesněji tam nebyl žádný vchod) a rozhodli jsme se, že přítele vytáhneme do druhého patra oknem. Zkroutil prostěradlo, jeden konec hodil dolů.

Neříkám, že Kosťa byl příliš baculatý, takže bylo docela snadné ho zvednout. Tahali jsme prostěradla na jednom konci, Kosťa s vodkou na druhém konci jel nahoru, ale pak jsme táhli - nenatáhlo se, vytáhli to - nešlo to, vytáhli to znovu - znovu to samé! Přispěchali prudčeji – a prázdné povlečení uvnitř svištělo. Spadli jsme na podlahu a pod. oknem podezřele zapraskal keř a spadla podložka na výběr. Ukázalo se, že při zvedání Kostya omylem položil hlavu na trám stropu okna v prvním patře a udeřil do něj, když jsme silou tahali prostěradla. A nemohl jsem křičet protože držel v zubech pytlík s lahví - nepouštěj, rozbije se! Obecně se držel, dokud to šlo.

Nakonec jsme se smutkem napůl přesto vytáhli chudáka Kosťu z okna, prohlédli mu hlavu otlučenou o beton a pochopili stresový stav člověka a nalili mu dvojnásobnou dávku vodky, kterou přinesl. . Pij, hrdino!

Když se podařilo zachránit situaci s nedostatkem alkoholických nápojů, byť za cenu vlastního zdraví jednoho z nás, komunikace s něžným pohlavím pokračovala za zvonění brýlí, které hladily ucho. Kosťovy modřiny samozřejmě brzy pominuly a nezanechaly žádné stopy a od té doby se v naší společnosti zabydlelo rčení: „Vodka vyžaduje. obětí." Ať není velký, ale vyžaduje