Příběh jednoho číšníka

Faktem je, že se jmenuji Andrey. To je problém. Vzhledem k tomu, že pracuji v restauraci, je to vážný problém. Krčma je místo, kde se lidé chodí procházet, procházet se, bobtnat, rozsvěcovat hvězdy na nebi, relaxovat atd. Nejsem z toho moc nadšený, protože víte, jaký máme kontingent. Opravdu nemám rád to zkurvené slovo - redneck. Ale co můžete dělat? Práce je práce.

S tímto problémem se dříve nebo později potýkáme všichni - klient/host/zákazník/návštěvník/kupující to nechápe. Takže říká: "Do prdele, já tomu nerozumím!". A číšník se usmívá a červená, i když ten, kdo nepochopil, by se měl červenat. Když jsem ve škole nerozuměl trigonometrii, červenal jsem se.

Co přesně hosté nechápou? No, například: - Hej, sráči, pojď sem. - Slyším tě. - Hej, gamno, ale co dělá krev z mých telecích špízů. - Je to poklad, pane. - Sakra, chceš problémy? Šašlik není smažený! Zavolejte správce. Přichází správce. - Hej, tady mi dali syrové maso. - Maso není syrové, je to jen ichor. U telecího masa je to normální. Jednoduše, jinak bude kebab suchý a nedá se jíst. - Ano, řekni mi, smažil jsem ražniči od svých čtyř let, hned půjdu a řeknu ražniči, jak se má smažit. Jde na gril a vysvětluje - Brácho, poslouchej, no, přiznej to: ty nejsi opravdový grilovač, nerozumíš tomu, jak smažit maso

A tady přichází příběh o tom, jak marinovat v mayanesic, smažit na vinné révě, jak pít, stavět domy, vychovávat děti, o tom, jaký je to skutečný muž a jak ví, jak vyšlechtit kastra, o tom, jak v devadesátých letech házel po babičce přísavky. Nestěžuji si, v žádném případě. V mém městě je to běžná praxe. V mém městě, kde stále stojí devadesátá léta, tak je to v pořádku. Jen to hosté nechápou a to je špatně.

Nedávno jsme s vedoucím výroby opékali jehněčího na rožni přímo na letním místě. Přišel ke mně muž a postavil se. Peču jehněčí. Říká: "Jste kuchař?". odpovídám ano. Říká: „Mám v rodině dvě kuchařky od Boha: matku a manželku. Samozřejmě nikde nestudovali a nepracovali v restauracích, ale vaří lépe než v jakékoli instituci. Nic jsem neřekl. Pak mi z nějakého důvodu řekl, jak správně vařit okrošku, že to tak vařila jeho babička a všechno je tady v prdeli.Není jiná cesta. A pak odešel a já ho neviděla.

Pak přišli muzikanti a začali zpívat. A začala naprostá svinstvo: bakchanálie! Všichni se nahrnuli k tanci. První píseň byla „Kytice bílých růží“. Během večera může tato píseň zaznít pětkrát a to je dobře. Pak se zpívalo „letmým krokem, vyšel jsi z května, něco tam v září ledna“. Myslel jsem, že tyto písně jsou dávno zapomenuté, ale ne. Píše se rok 2012, všem je 40-45 let, ale každý si chce zavzpomínat na mládí, diskotéku a poroučí si "A zase šedá noc a jen já jí věřím." Tančí, dotýkají se cizích manželek za zadky, pak se perou ao hodinu později spolu popíjejí u jednoho stolu. Ale pak hudebník oznámil do mikrofonu: "A teď bude tato píseň znít pro Igora z obchodního oddělení." Nejdřív jsem si myslel, že teď budou číst slovo o Igorově pluku zpaměti do noty, ale ne. Tyto úvodní akordy zněly z pekla a spěchaly "HELLO ANDREY!" Irina Alegrova a já jsme si uvědomili, že nežiji nadarmo. Že se někdo chce brzy obejmout. Uprostřed parketu tančil stejný Igor, který jedl nedopečenou grilovačku a na jeho tváři bylo vidět, že je šťastný a spokojený.

Pak zase "šedá noc", po "bílých růžích", pak "Ty jsi má holubice, můj něžný andílek" a všichni tančí a baví se. Ženy lezou na stoly, zvedají si sukně, ukazují všem šortky a šťastně se přitom smějí. Všichni manželé se salátové potápění už dlouho. Byl případ, kdy se jedna paní rozhořčila nad krevetami, že nechutnaly extravagantně a nijak rafinovaně, a pak se opila, usnula na záchodě a pardon, kecy, když spadla ze záchoda.

Pak znovu "Ahoj, Andrey" a já skončil s beranem v hrůze a vrátil se do své útulné dílny. Krvácely mi oči a chtěl jsem si uříznout uši. Uvědomil jsem si, že ze mě nikdy nebude číšník.

zdroj